Z judikatury:
Nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 2980/22 (Neústavní soudní ping pong)
Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nepředstavuje jen takový pokyn odvolacího soudu, jímž soudu prvního stupně výslovně ukládá určitý výsledek hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně, či vyvození z nich konkrétního skutkového zjištění, nýbrž i takový pokyn, kterým odvolací soud usiluje o takový cíl zastřeně. Má-li takový pokyn vést k odsouzení obviněného, představuje takový pokyn současně i porušení presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
Nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 928/20
Neodůvodní-li Nejvyšší soud své úvahy k rozporům ve výpovědi svědka, která představuje jediný důkaz o vině obžalovaného, čímž nedostatečně objasní skutkový stav ohledně skutku, který je obžalovanému kladen za vinu, poruší princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z něj vyplývající princip rozhodování in dubio pro reo.
Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 368/15-1 (Spolehlivost důkazních prostředků)
Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy pečlivě posuzovat, zdali důkazní prostředek, z něhož plyne usvědčující důkaz, byl opatřen způsobem, jenž nezpochybňuje spolehlivost v něm obsažené informace, a v případě pochybností o spolehlivosti takto opatřeného důkazu byl následně objektivním způsobem prověřen. Taktéž je pro posouzení spolehlivosti důkazů nevyhnutelné, aby byl důkazní prostředek opatřen a přechováván způsobem, o němž nejsou pochybnosti, že mohl být jakkoliv, úmyslně, z nedbalosti nebo pouhou náhodou, upraven, pozměněn nebo zaměněn za prostředek jiný (zachování integrity důkazu). Konečně musí orgány činné v trestním řízení posoudit, zdali je použitý důkazní prostředek adekvátní povaze získávané informace, anebo je s ohledem na charakter dokazované skutečnosti zapotřebí provést kvalifikované (např. znalecké) zkoumání, či informaci zachytit výslechem anebo jiným zvláštním způsobem dokazování, a to při plném respektování požadavků kladených na provádění důkazů trestním řádem. Pouze takový postup lze hodnotit jako souladný s principem kontradiktornosti trestního řízení, jež podmiňuje plnohodnotnou realizaci práva na obhajobu (viz čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Pokud při provádění a hodnocení důkazů vyvstanou vážné pochybnosti o spolehlivosti použitých důkazních prostředků, o něž se opírá důkaz viny obžalovaného ze stíhaného skutku, je povinností soudu se s nimi spolehlivě a přesvědčivě vypořádat v odůvodnění odsuzujícího rozsudku.
Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 7 Tdo 501/2021
S ohledem na ust. § 89 odst. 2 tr. řádu je přípustným důkazním prostředkem i záznam telefonického rozhovoru, který byl pořízen jedním z jeho účastníků bez souhlasu druhého účastníka téhož telefonického rozhovoru (viz obdobně rozhodnutí pod č. 7/2008 sb.rozh.tr.). Proto je možno k důkazu použít i záznam telefonického rozhovoru, který pořídil volající (např. zástupce pojišťovny) a jímž si ověřoval u volaného některé okolnosti související s činností volajícího (např. okolnosti pojistné události, ohledně níž volaný uplatnil nárok na pojistné plnění). To platí i v případě, jestliže volající výslovně nesdělil volanému, že telefonický hovor je zaznamenáván, a nedotázal se ho na souhlas s pořízením takového záznamu, pokud však zřetelně deklaroval své postavení a smysl hovoru a celá komunikace byla zjevně srozumitelná. Za této situace nejde o nezákonné donucení k získání důkazu od volané osoby ve smyslu § 89 odst. 3 tr. řádu, které by vylučovalo použít záznam telefonického rozhovoru jako důkazní prostředek.
Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1226/21 (věrohodnost obhajoby)
Pokud soud neuvěří obhajobě obviněného například proto, že obviněný je recidivistou, který byl opakovaně odsouzen za podvody a padělání veřejné listiny a peněz, přičemž tato charakteristika dosavadní trestné činnosti jej činí naprosto nespolehlivou a nedůvěryhodnou osobou, pak je třeba vzít v potaz, že soudy jsou povinny postupovat vůči obviněným nestranně a nic v jejich postupu nesmí naznačovat, že předjímají výsledek řízení na základě negativního hodnocení jejich osoby, což by se týkalo i situací, kdy soudy budou vyvozovat skutkové závěry (mimo jiné) ze skutečností souvisejících s povahovými rysy obviněných, které pro posouzení určité skutkové otázky nemají žádný význam, tedy například znevěrohodnění výpovědí obviněných poukazem na jejich předchozí trestnou činnost. Případná trestní minulost obviněného by měla být brána v potaz až při stanovení druhu a výměry trestu.
Nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 1873/21 (V zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění má být i „návod na změnu“)
Podstata odůvodnění soudního rozhodnutí v případě zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je v tom, že odsouzenému má být rovněž jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby od něj bylo možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají. Zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody totiž za situace, kdy stěžovatel objektivně vyvinul značné úsilí, aby byl účel trestu naplněn, může mít velmi negativní důsledky na jeho resocializační proces; pocit zmaru jej může v jeho úsilí tzv. zlomit a může se stát více náchylným vůči negativním vlivům vězeňského prostředí.
Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2959/20 (K zásadě rei iudicatae v řízení o ústavní stížnosti)
Pokud Ústavní soud odmítne usnesením ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost a stěžovatel ji ve stejné věci stihne ve lhůtě podat znovu, nezakládá zmíněné usnesení překážku věci rozhodnuté. Ústavní soud je při novém posouzení věci oprávněn rozhodnout i nálezem, například pokud stěžovatel v (druhé) ústavní stížnosti rozvede a prohloubí ústavněprávní argumentaci.